Poté, co jsem půl roku zpětně dočetla Analfabetku, druhou knihu od autora Jonase Jonassona, jsem se pustila i do Stoletého staříka. V knize nalezneme dvě dějové linie - jedna vypráví o současných událostech začínající útěkem Alana Karlssona z okna domova důchodců. Druhá dějová linie se soustředí na celý Alanův život od jeho narození až do nynější dobu. Obě tyto části jsou směsicí pestrých a výjimečných zážitků, z nichž drtivá většina zní pořádně bláznivě a sotva uvěřitelně. Za svůj život se Alan stihl setkat s mnohými význačnými představiteli snad všech vládních systémů světa - od Trumana, přes Mao Ce-Tunga až po Stalina. Za úctyhodných sto let zvládl výrazně zasáhnout do dějin 20. století (ač se to možná vůbec nezdá) a procestovat téměř celý svět.

Alanovy životní osudy jsou natolik zajímavé, že jsem s nadšením hltala jednu stránku za stránkou. Rozjezd knihy sice trochu drhnul, ale pak už jsem si na tempo stěžovat rozhodně nemohla. Přidejte k tomu i autorův nezaměnitelný a velmi čtivý styl, ironické a vtipné poznámky, nevšední a veškeré logice odporující setkání a situace, lehkost a nadsázku prostupující celou knihou a dostanete neuvěřitelnou porci zábavy v papírové podobě. Navíc pro mě jakožto milovníka historie byly expedice do minulosti slastí.

Ale ani v případě tak skvělé knihy ověnčené mnoha oceněními se nemohu vyhnout kritice. Jde mi především o již zmiňované dvě linie. Zatímco jedna je naprosto dokonalá, svižná, vtipná a čtivá, druhá je trochu utlačována do pozadí. Události roku 2005 jsou též pořádně Jonassonovské, nicméně přesto se jim neholdovala tolik. Nejenže mě mátly přeskoky a návraty v čase, kdy už jsem stihla úspěšně zapomenout, co se vlastně naposledy událo, také jsem se kupodivu do děje šíleně zamotávala, ačkoliv bych řekla, že se toho v závěru zase tolik nestalo. O to složitější to však bylo.

Krátce bych se chtěla vyjádřit ještě k obálce. Ta se velmi povedla, jednak výběr barev, jednak i silueta staříka. Jediné, co mi vadí, jsou obrázky ve všech čtyřech rozích, které mi tam zkrátka nezapadají. To je však jen malá drobnost, obálku bych tedy zhodnotila kladně.

Co se samozřejmě nabízí, je porovnat Stoletého staříka s Analfabetkou. Přesně to mám v plánu udělat. Myslím si, že obě knihy jsou stejně kvalitní a povedené, přesto se však více přikláním k Analfabetce, která se mi v jistých ohledech líbila více. Je totiž docela snadné se autrova stylu "přejíst" a s tím jsem během čtení této knihy občas bojovala. Avšak i Stoletý stařík je skvělé literární dílo, které by rozhodně mělo patřit do základní výbavy každého knihomola. Pana Jonassona moc chválím, že dokázal sepsat něco tak úžasného. A ostatním knihu srdečně doporučuji :)