Ahoj,
pamatujete si ještě na článek Série, které všichni milují... Až na mě! Už je to docela dlouhá doba, co jsem ho vydala a překvapilo mě, kolik pozitivních ohlasů se mu dostalo. Víc než bych čekala.
Jelikož tohle je pořád hlavně knižní blog, napadlo mě hned několik dalších témat s knihami, u kterých bych mohla článek podobné formy spáchat.

Asi každý čtenář to už nejspíš někdy zažil. Četl knihu, která byla tak dobrá, smutná, realistická, či prostě taková, že mu nad stránkami ukápla jedna, dvě nebo snad celý proud slz. Ráda bych se s vámi podělila o knihy, které takto dostaly mě. A pravděpodobně jedině mě, protože já vždycky fňukám na tím, co nikoho jiného nerozpláče, to už je problém mé osoby. Myslím, že níže zmíněná díla můžete brát aspoň jako další tipy ke čtení.



Brečela bych, kdybych neseděla za pultem na brigádě a nehrozilo by mi, že každou chvílí přijde nějaký zákazník... Takhle jsem slzy pracně zahnala rychlým mrkáním. Rozuzlení, ta krutá a ošklivá realita, se mě hodně dotknulo, jelikož jsem ho zaprvé vůbec nečekala, takže to bylo jako skok do ledové vody, a zadruhé bylo prostě smutné každým coulem.









I tady mě dostihla nečekaná pravda. Odhalení jisté ohromující skutečnosti, které mě donutilo začít o celém dosavadním příběhu přemýšlet jinak, protože ono to celou dobu bylo jinak. Mnoho lidí má ke knize výtky, že je to spíš průměrnější román, já z ní skoro brečela.






Esej spadá do kategorie knih, které byly smutné a byt´ mě přímo nerozplakaly, cítila jsem se z určitých věcí značně rozesmutněle.









Ted´ si asi říkáte: Jako vážně?! Věc se má tak, že tehdy jsem byla přece jenom o něco mladší. Objevila jsem tuto sérii a zamilovala se do ní, do úžasného a fantastického Světakraje a hlavně do hrdiny kapitána Snítka. Tři díly o něm, věčně mladém klukovi plném energie a pak náhle jako o starém, dokonce umírajícím. Mé mladší já to zrovna neudýchalo. Tyhle situace mě vždycky dostávaly...







Celá kniha má velmi pochmurný příběh a neutěšenou atmosféru. Stačilo ještě pár "správných" úmrtí a pár "správných" přeživších, následné srdceryvné, ale decentní scény a já se skládala.









To už je kupa let. Tehdy mi bylo jedenáct. I nad touto knihou se vznáší až depresivní atmosféra, čemuž napomáhá třeba i zvolené roční období a prostředí. Když jsem Temnou zemi četla, celou dobu jsem se cítila melancholicky a pak mi umřela postava, kterou jsem měla snad nejradši a už se mi koulely slzy po tvářích.







+ BONUS: Hvězdy nám nepřály

Tak v tomto případě jsem asi nebyla jediná, kdo uronil nějakou tu slzu. Zádrhel však spočívá v tom, že jsem se rozplakala v úplně jiné části, než se asi stalo většině ostatních. Navíc to zrovna moc s knihou nesouviselo, četba jen podnítila moje uvažování, myšlenky se rozzutekly do špatných stran a splín jako trám byl na světě. Naopak v situaci, kdy se mělo plakat, zůstala moje tvář suchá.