Ahoj,
to, co jsem tak dlouho slibovala (nebo spíš už pořádně dlouho o tom raději mlčela), je konečně tady! Zdá se skoro neuvěřitelné, že jsem se konečně dokopala k sepsání anotace mé nové povídky (respektive v hlavě ji nosím už více jak půl roku).
Příběh, jak už jste si jistě všimli, nese název Hradby mezi námi, ale já budu občas používat i zkratku HMN. Z čeho název vychází, vám neřeknu, avšak je dost vysoká šance, že původ vyvodíte z příběhu. Už teď vám ale mohu říct, že hradby hrají v povídce určitou roli.

Budoucnost vždy zajímala většinu lidí. Co se změní, co se stane?
Tady ji máte v celé své kráse.
Jmenuji se Lara a žiji v posledním obrovském společenství lidí - říkáme mu prostě Město. Jestli jsme na Zemi úplně poslední, se nedá říct s jistotou, ale obecně se přijímá názor, že jsme opravdu zbyli jen my. Máme tu pár nových užitečných futuristických vynálezů, ale na druhé straně u nás najdete i takové obyčejnosti jako kriminalitu, chudinské čtvrti, spleti úzkých zaneřáděných uliček.
Pokud zrovna nepatříte mezi bohatou a vlivnou vrstvu, život je tady pěkně na nic. Čekají vás jednotvárné dny naplněné tvrdou dřinou, bídou, hladem a špínou. Jenomže pořád tu je jedna věc, za kterou jsou Městu vděční i ti nejubožejší. Máme Hradby. Šíleně vysoký kamenný kolos objímající naše město ze všech stran. Díky němu jsme chráněni před vlivem okolní pusté a velmi agresivní krajiny, jež s bez výjimek pohltí a k obrazu svému přetvoří vše živé.
A pak je tu samozřejmě Hra - celkem kontroverzní způsob, jak se zbavovat přebytečných lidí.
Vlastně je toho opravdu hodně, co bych vám ráda řekla a objasnila, protože platí jedno hlavní pravidlo: Nic není takové, jaké být má.
Takže zapomeňte na okolní svět a ponořte se do příběhu. Pravda vás překvapí stejně jako mě.

Co na to říkáte?