Seděl a rozrušeně listoval papíry, jedna složka za druhou. Nervózně si podupával pravou nohou, v žilách mu koloval adrenalin. Každou chvílí vyskočil, čtyřmi kroky, překonal malou začouzenou komůrku, která se svým těžkým vydýchaným vzduchem úpěnlivě volala po otevřeném oknu a svěžím přívalu nočního vánku. Upřeně se zadíval do zdi, jako by ji snad pouhým pohledem mohl propálit, hlavou se mu míhaly děsivé představy, obrazy, čísla. Opakovaně se s hrůzou ujišťoval, že všechno souhlasí. Jeho předtuchy byly pravdivé, víc než to, byly jasné, do očí bijící. A přesto si nikdo ničeho nevšiml, miliony lidí žily svůj každodenní hloupý a nepatrný život, aniž by se jednou, jedinkrát zamysleli na něčím víc, než jen nad plánem dnešního dne.

    Nebo možná... Kolik těch mravenců v celém obřím mraveništi má podezření, že žije ve složité pavučině lží?

    Pomalu s přílišnou až divadelní pečlivostí se znovu posadil, urovnal rozházené papíry, složky poskládal na sebe, ruce založil do klína. Náhlý příval energie jakoby ho stejně náhle opustil. Tupě zíral na nepořádek na stole, myšlenkami kdesi daleko. Zdál se být duchem nepřítomný, strnulá postava v ostrůvku nažloutlého světla.

    Doopravdy ovšem právě dospíval k rozhodnutí, sbíral poslední zbytky sil. "Ano, ano," rozlehl se místností jeho chraplavý dlouho nepoužívaný hlas. Muž nespokojeně zamlaskal, odkašlal si a znovu promluvil. "Ano, to jediné já můžu a musím udělat!"

    Když své rozhodnutí oznámil světu, lépe řečeno maličkému špinavému pokoji, hned se cítil odhodlanější a statečnější. Nastal okamžik ticha. Pak se muž uchichtl svému dětinskému chování. Není čas na teatrálnost, teď musí udělat jen nezbytné věci.

    Je to snad jeho úkol najít cestu z labyrintu lží a polopravd, odhalit pravou a ničím neposkvrněnou pravdu? Asi to bude vyžadovat oběti, ale on nezaváhá, nezastaví se před ničím. Teď, když s jistotou ví vše, co je napsáno ve stozích papírů na stole, nemůže jen sedět a čekat, že to za něj udělá někdo jiný. Nejde jen nečinně sedět a přihlížet. Už jen z toho pomyšlení se mu vařila krev v žilách.

    Zítra... Zítra bude jeho velký den, kdy vše započne. Vrátí se na místo, kde složky ukradl, šikovně narafičí nějaký důkaz, aby poukázal na svoji osobu a odhalil viníka. Pak už jen bude čekat, až ho policie dopadne. Pochopitelně se nepokusí o útěk ani o obranu, prostě se jen postaví a vyčká, než ho zajmou. Po té pravděpodobně absolvuje několik výslechů, při kterých soudce odhalí jen to, co on mu řekne. Jelikož se zjistí, že muž ví příliš nebezpečných věcí, bude okamžitě odsouzen a odeslán... pryč. Na místo, kde párty začne.

    V následující sekundě opojení nad svým geniálním plánem se muž prudce rozkašlal. Cítil slabost, která mu stoupala od nohou do celého těla. Síla ho zase opouštěla. Rychle nahmatal sklenici s vodou a jedním mocným lokem vyprázdnil vodu, která v ní ještě zbývala. Do zítřejšího jitra je času dost, trocha spánku se bude jistě hodit. Právě teď potřeboval ze všeho nejvíc načerpat energii pro své odvážné činy. Tam, kam se vydá, se možná nevyspí pěkně dlouho.

    Znovu se muž ujistil v postupu, který skončí jeho zatčením a následným transportem. Určitě to vyjde, opakoval si. Musí to vyjít, všechno souhlasí. Zítra...

    Poslední činností, již muž vykonal, než upadlo do hlubokého spánku sem tam narušovaného děsivými sny a vizemi, byl pohled na svoji malou rodinu. Možná naposledy.