Ahoj,
v tomto článku bych se chtěla věnovat také něčemu ze seriálového světa. Ačkoliv obecně seriály moc nesleduji a málokterý mě dostatečně zaujme, v případě The 100 bych vám moc ráda sdělila svůj názor. Respektive jsem se rozhodla porovnat knižní a zfilmovanou podobu příběhu o 100 mladých lidech, kteří jsou posláni na Zemi, aby zjistili, jestli je po dlouhých letech od nukleární války opět obyvatelná.

Asi všichni tuší, že pro The 100 se stalo knižní předlohou dílo od spisovatelky Kass Morgan Prvních sto. Už jenom název je poměrně podobný a dává člověku tušit, že kniha a seriál budou mít něco společného, i když ne zrovna mnoho.


Tempo umírajícího šneka
Mě se do spárů dostala nejprve papírová verze. S chutí jsem se pustila do čtení, což obvykle dělám s každou knihou. Byla jsem nemile překvapená hned několika věcmi: způsobem vypravování, který autorka zvolila, množstvím postav, kteří se ujali vypravěčské role a neustálými exkurzemi do minulosti toho a oné. Orientovala jsem se asi jako slepec 50 metrů pod hladinou oceánu. Nakonec jsem se na ni nesnažila pochopit zamotané vztahy, ani minulost čtyř hlavní postav, pouze jsem se soustředila na současný příběh. Na to, že kniha má úctyhodných 280 stran, se v ní událo opravdu minimálně. Kass se spíše soustředila na řešení všemožných mezilidských vztahů, ale čeho je moc, toho je jednoduše moc.
Prvních sto tak nasadilo tempo spíše umírajícího šneka.

Letíme rychlostí světla
Seriál má s knihou vlastně společného pramálo. Největší rozdíl je asi v tom, jak rychle se odvíjí děj. Zatímco v Prvních sto se klidně celá stránka věnovala jedinému gestu, v seriálu se naopak nikdo s ničím nepáře. Doslova během mrknutí se stu mladistvých delikventů podaří doputovat na Zemi a začít se zabydlovat. Tempo je vražedné, sem tam padne i nějaké jméno, abychom teda jako věděli, o koho se jedná, pořádné vysvětlení, proč se to děje, rozhodně neočekávejte. Šmik, šmik a jsme hotoví. Takže zatímco Prvních sto je vyloženě pohodička, v případě The 100 ani nestíháte sledovat, kdo právě pobíhá na place. Rychle měnící se scény, v každé vždy jen pár slov, které sotva stačí k divákově pochopení, zkrátka tempo rychlosti světla. A pak také postavy. Při čtení má každý své vlastní představy, nicméně zjištění, že Wesley je černoch, mi odhodilo bradu až k pupíku.

Na závěr bych chtěla říct, že seriál a kniha jsou tolik odlišné, že to snad už ani víc nejde. Číst Prvních sto je jako plout ve stojatém rybníce, sledovat The 100 je zase šílené a rychlé jako seskok při bungee jumpingu, já tedy nějak nestíhám držet krok. V knize bych některé pasáže s klidem vynechala, v seriálu bych jich zase hodně přidala. Nakonec jsou si obě podoby (doufám, že jediného a toho samého příběhu) odlišné jako den a noc.

Vybrat vítěze, knihu nebo seriál, je pro mě neřešitelná úloha, neboť každý má něco, za co musím pochválit, ale také něco, co mi opravdu vadí. Takže vám, kteří jste tak doposud neučinili, mohu říct jediné: Dejte šanci oběma verzím. Nevím, čím je lepší začít, já zvolila postup kniha ---> seriál.
A připadám si spokojená :)