Recenzní výtisk Albatrosmedia.

Dlouho očekávané finále epické tetralogie Měsíční kroniky je konečně tady. Toto šílenství nejprve docela nenápadně odstartovalo s knihou Cinder na motivy klasické pohádky o Popelce. Pak autorka plynule navázala se Scarlet a Červenou Karkulkou, třetí díl s názvem Cress se nesl v duchu Lociky. Pro zakončení veleúspěšné série si Marissa Meyer vybrala všem známou Sněhurku v podání měsíční princezny Winter.

Už od začátku mě velmi zaujalo právě toto nenásilné, avšak nesmírně sofistikované propojení lidových pohádek s napínavým příběhem z budoucnosti na pomezí sci - fi a fantasy žánru. Popelka jako kyborg? Zdá se vám to divné a zvrácené? Mně to naopak připadá geniální! Když jsem se začetla, okamžitě jsem si zamilovala nejen dokonale propracovaný svět, ale i poutavý a očividně promyšlený příběh, který se komplikoval stále víc. Hltala jsem každý díl s lačností dravé zvěře a myšlenkami se stále víc upínala právě ke čtvrtému dílu. Kladla jsem si otázku, zda - li talentovaná Marissa Meyer skutečně dovede postavy k pohádkovému konci.

Všechny díly - a Winter není výjimkou - spojuje nabitý děj plný akce, zvratů i napětí. Navíc je příběh napsaný opravdu čtivě a já se snadno nechám vtáhnout do doprostřed víru událostí. Trochu mě překvapilo, že se děj ve čtvrté knize zcela přesunul na Měsíc. Mělo mi to samozřejmě dojít dřív. Po menších rozpacích jsem si ovšem na měsíční prostředí zvykla, i v tomto případě je vidět, jak moc má autorka vše do posledního detailu promyšlené a rozplánované. 

Příběh byl (jak jinak než) strhující a navíc působivě gradoval. Situace se komplikovala a přiostřovala, vše mířilo ke nevyhnutelnému střetu. Levana, nebo Cinder? I když jsem po většinu času tušila výsledek, autorka nechávala i malý prostor k pochybách a cesta k úspěchu nebyla pro postavy procházkou růžovým sadem, ale pěkně trnitým údolí.

Stěží bychom ve Winter hledali hluchá místa, nebo zbytečně protahované okamžiky. Děj je plynulý a má spád, i přesto kniha čítá neuvěřitelných 768 stran. Na jedné straně se mi to zdálo málo, protože s poslední stránkou končí i úžasný příběh ztracené měsíční princezny Selene. Ale na straně druhé by mi nevadilo ani o dvě stě stran méně. Příběh je rozsáhlý a rozvětvený sám o sobě, mnoho hlavních postav prožívá různé osudy, mnohdy nezávisle na ostatních, jejich se cesty rozdělují a zase spojují. Méně pozorný čtenář, nebo čtenář, který má mezi jednotlivými díly větší časovou mezeru, nemusí vždy ihned chytat niť.

Oproti předchozím dílům se mi Winter četla hůř a pomaleji, což není dáno jen vyšším počtem knih. K Cinder, Kaiovi, Iko, Scarlet, Vlkovi, Thornemu a Cress totiž přibyla ještě Winter a její strážce Jacin. Orientovat se v takovém počtu postav, zvláště když jsou na čtyřech odlišných místech a role vypravěče se může ujmout kdokoliv z nich, není úplně jednoduché. Avšak právě zde nejvíce vynikne propracovanost celého příběhu.

Snaha, aby každá postava měla odlišný charakter a vlastnosti, se více méně dařilo. Se Cinder, Scarlet, ani s Iko jsem neměla nejmenší problém, za to Cress a Winter se mi občas maličko pletly. I s mužskými hrdiny si autorka působivě pohrála. Také se mi líbí psychologický vývoj, kterým si aktéři prošli. U některých je výraznější, u těch, kteří se v příběhu ocitli později, samozřejmě méně. Měsíční kroniky považuji za originální dílo ve všech ohledech, ačkoliv Winter mi například ve způsobu průběhu revoluce občas trochu připomínala jiné dystopické knihy, ale úplné podobnosti se asi vyhnout nedá.

Po třech perfektních dílech jsem očekávala fenomenální finále. S tím, co mi nabídla Winter, jsem naprosto spokojená. V jiných knihách bych pohádkový konec označila za kýčovitý, k Winter se ovšem skvěle hodil. Drobné výtky ke knize bych sice našla, proto pro mě zůstává nejlepší asi Scarlet, ale pozitiva včetně ohromující obálky výrazně převažují a já jsem nadšená.