Your one attempt to live
Čeho se bojíte? Bubáci pod postelí už to asi nejsou. Dokonce ani ti za skříní, na strašidla z pohádek už přece nevěříme. Možná se bojíte být sami v noci venku, bojíte se o své zdraví? Bojíte se snad lidí? Ti mohou ublížit více než leckterý bubák. Každý z nás má své strachy a obavy, jež střídavě ovládá a střídavě ony nad ním přebírají kontrolu...
Pro mě je fatálním strachem možnost, že zklamu. Zklamu samotný život, zklamu toho, kdo mi ho dal. Děsí mě, že těch xx let, které mi byly dány do vínku, nechám protéct mezi prsty, nevyužiji tak, jak bych měla. Tak, jak bych mohla. Zkrátka budu přežívat na místě, kde nechci, s lidmi, jež mě ničí, s prací, jež mi nepřináší pocit naplnění, nikoliv skutečně žít.
Život není jako zkouška na vysoké - tři pokusy a když ji, nedej bože, nezvládáme, můžeme ji většinou převést do dalšího ročníku. Život není hračka made in China za pár korun. Žádný nebohý strhaný dělník v čínské továrně hned nevyrobí nový (a dalších dvě stě navrch, neboť jsem si poměrně dost jistá, že mají přísné a vysoké limity).
Bohužel nejsem budhista a nevěřím na reinkarnaci, koloběh převtělování, pro mě existuje pouze jeden život, jeden pokus a musím se hodně snažit, abych ho žila dobře. Ve svých devatenácti letech, kdy jsem pro celý svět ještě docela mládě, si připadám, jako bych už tolik života měla za sebou! Zní to divně? Už jsem tu celý devatenáct let a nemám vůbec pocit, že bych se někam dostala.
S tím pochopitelně souvisí, že právě teď v druhé polovině maturitního ročníku se přede mnou otevírá budoucnost a veškeré možnosti, které svět nabízí. Já si mohu určit, kterým směrem se vydám, jsem svobodnější více než kdy dřív, co se možností týče. S vědomím, že si nemohu dovolit promarnit ani rok života, se trápím volbou vysoké školy, črtám plány do budoucna, snažím se nějak pochopit, co chci v následujících letech dělat, k čemu směřuji. Jen jednou mi bude dvacet, nebo dvacet pět, jen jednou budu mladá, jen do určitého věku budu moci mít děti. Roky utíkají rychle, mizí jako pára nad hrncem.
Ale nejsem na tom nijak zle. Mám skvělou startovací pozici.
Já si totiž narozdíl od velkého procenta světové populace mohu dovolit plánovat. Protože vím, že jakožto středoevropan v poměrně zapadlé části Země mám solidní šance na dlouhý a bezpečný život. Zřejmě namítáte, že mne kdykoliv může srazit auto, mohu být na palubě letadla, které havaruje, mohu onemocnět a podobně. Jenže moje šance dožít se něčeho jsou i přes toto všechno mnohonásobně vyšší, než se předpokládá u černouška v třetích zemích světa, u politicky nevyhovujících občanů Číny či nebohé syrské dívenky. I když si zrovna nemohu koupit nové auto, nebo odletět na měsíční dovolenou na Maledivy, mám život plný luxusu - protože mohu hledět vpřed a celkem bez obav si plánovat svoji budoucnost.
Jak moc světlá a úspěšná bude, to z velké části závisí na mém odhodlání, snaze a píli. Na schopnosti dobře rozhodnout a vnímat příležitosti. Nevzdávat se. A právě tady o slovo hlásí onen Strach. Strach, že se vydám špatným směrem, že promarním příležitost, že minu správnou odbočku, že ztratím rok, dva, nebo deset let děláním něčeho, co mě nenaplňuje. Že neudělám to, co bych ráda stihla. Bojím se, že nebudu dost dobrým člověkem pro ostatní, že se nezasadím o trochu dobra ve světě, jež je v mých silách vykonat. Že prostě kardinálně pokazím ten jediný pokus, co mám.
A pak budu stát na konci cesty, rozpačitě se ohlížet zpět a smutně se ptát, kde se stala chyba. Proč jsem žila život, jaký jsem vlastně nechtěla. Byla to něčí vina, kdo za to může? Já. A tak cítím neuvěřitelný tlak na moji osobu. Kdo na mě tlačí? Stvořitel, rodiče?
Vlastně úplně nikdo. Dostala jsem život a mohu si s ním naložit dle své libosti. Cítím vděčnost a ohromnou zodpovědnost. Nakolik si mohu řídit svoje kroky, natolik si je řídit budu. Jen doufám, že půjdu správným směrem, abych se zpět mohla ohlížet s hrdostí a dobrým pocitem. A taky doufám, že se přestanu bát, že zklamu.
Těm odvážným vytrvalcům, kteří doputovali až sem, přeji, ať je jejich život takový, jaký chtějí. Plný dobrodružství a nečekaných výzev, nebo naopak klidný bez větších zvratů a dramat, plný nových lidí, nebo starých přátel, prostě jen váš. Ať máte pocit, že jste žili, jak nejlépe jste mohli.
Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)
11 komentářů
Love the topic you covered here. I totally understand your fears. I think we all similar ones.
OdpovědětVymazatwww.fashionradi.com
Thank you for your comment. Yeah, that´s probably true...
VymazatMívám podobné pocity, mám velký strach, že něco ve svém životě pokazím, že se špatně rozhodnu a už to nebudu moct vrátit. Hrozně se mi nelíbí ten fakt, že se jakožto dospělý jedinec už musím rozhodovat sama a nést si následky. To je frustrující. Jinak skvělý článek:)
OdpovědětVymazatČlověk najednou zjišťuje, že vůbec není na dospělost připravený a že asi ani nikdy pořádně nebude... To je frustrující, anebo děsivý :D
VymazatDěkuju moc :)
Keď som maturovala, mala som hotovú krízu s tým, čo budem robiť ďalej so svojím životom. Choice paralysis je vec, s ktorou sa bežne ľudia stretávajú. Držím Ti palce, verím, že čokoľvek sa rozhodneš robiť, nebudeš to ľutovať :)
OdpovědětVymazatJá nějakou představu mám - sice ne úplně jasnou, ale něco chci taky nechat přirozenému vývoji věcí. Spíš jestli budu schopná toho dosáhnout...
VymazatDěkuji ti moc! Také držím palce se vším, pro co se rozhodneš.
Skvelé čítanie, veľmi dobre napísaný článok! :) Akoby si mi hovorila z duše...:)
OdpovědětVymazatWhat A Fancy World
Koukám, že v tom asi nebudu sama. :)
VymazatSkvělá úvaha, nebo esej, nebo prostě článek. Zkrátka, mluvíš mi z duše. Toho, že zklamu, se bojím strašně moc. Vždycky před jakoukoli zkouškou. Mám pocit, že zklamu rodiče, přátele, učitele... a především sebe samu. Nejhorší je, že ode mě mají všichni nějaká očekávání, jsou na něco zvyklí, a nestává se příliš často, že bych pozitivně překvapila. Úspěchy jsou prostě taková malá samozřejmost. A stejně tak je pro mě náročné správně uchopit budoucnost - můžu cokoliv, ale co to znamená, co to obnáší, co mi to přinese a co mi to sebere? Jak se rozhodnout teď pro něco, co může hrát roli až za několik let?
OdpovědětVymazatDržím ti se vším palce. ♥
Děkuju moc!
VymazatTo je podle mě velká chyba, že úspěchy se stanou jakousi samozřejmostí a poukazuje se na nedostatky. To totiž strašně ubližuje :/
Právě... snažíme se přemýšlet dopředu, plánovat své činy, ačkoliv to tak úplně nejde.
Já tobě taky! :))
"Zkrátka budu přežívat na místě, kde nechci, s lidmi, jež mě ničí, s prací, jež mi nepřináší pocit naplnění, nikoliv skutečně žít." - pod to se můžu podepsat, trefné a výstižné!
OdpovědětVymazatKomentáře vždy potěší mé oči, takže komentujte, komentujte :)