Povím ti příběh

by Maddie Fiedler - 8/22/2019

Ahoj,

poslední dobou mám takovou zvláštní a vyloženě psací náladu. Jednou jsem se takhle posadila v parku, ponořila se do myšlenek a vznikl z toho následující text. Předem varuji, že může působit lehce pochmurně.

Chceš - li, poslouchej. Povím ti příběh, docela tragický, docela šťastný, stejně jako život. Povím ti příběh o dívce z malého městečka, kde můžeš znát každou ulici a často zde nepotkáš živého člověka. Povím ti o dívce, která se dokáže usmívat, i když se cítí ztracená. O dívce, jež uměla plakat, ale brzy jí slzy došly a jednoho dne zjistila, že už plakat nedokáže.

Ta dívka žila v tisíci vesmírech a světech, byla princeznou i vražedkyní, poslední přeživší i božskou entitou, stačilo jen otáčet stránky. Z dětství si odnesla mnoho hezkých vzpomínek, hlavně na šumící moře, zelené borovice a kamenité horské masivy, na zurčící potok, vůni sena a kočičí předení. Dívka, o níž mluvím, vám s úšklebkem a lehce ironicky řekne, že je tak trochu šílenec, a lidé smějí, ale ona to myslí doopravdy. Dobře si pamatuje na ty temné dny pod zámkem a to jen proto, že chtěla být křehká, dokonalá a držet aspoň něco pevně v rukou. Od určité chvíle byl její život chaos a ona toužila po řádu. Čekala osmnáct let, aby mohla a už nemusela. A stalo to za to, aspoň většinou. Když jste plnoletí, nikdo se vás neptá, ale taky se nikdo nestará. Pouze vy sami se buď nevzdáte, anebo prohrajete.

Povím vám příběh o dívce, která musela urazit devět set mil, aby našla svoji rodinu, a doma je všude, ale zároveň nikde. Příběh o dívce, která mohla mít skoro všechno, ale jen málokdy to, po čem skutečně toužila. Mnoho věcí dostala, aby je vzápětí ztratila. Svět jí říkal, že je pěkná nebo roztomilá, ale každá taková poznámka ji jen nutila se uzavřít víc do sebe. Pochvaly se jí stále zdají zvláštní, ona si nikdy nepřišla dostatečná. Vždycky by mohla být lepší. Asi byste řekli, že má v životě štěstí, většinou dosáhla toho, čeho chtěla. Ona by vám přitakala, ale v duchu by myslela na všechny svoje prohry a pády.

Ta dívka si ráda zahrává se životem. Líbí se jí, že je považovaná spíš za slušnou, ale zároveň může spontánně za tmy potkávat neznámé modrooké krasavce s příslibem dlouhé noci, dostat ve tři ráno přednášku o pervitinu s náhodnou živou kolemjdoucí ukázkou, opít se a kouřit trávu a zkoušet jakousi drogu v temné uličce pod dohledem tří kamer, plížit se o půlnoci v pětihvězdičkovém hotelu, kde ona sice ubytovaná není, za to tu přebývá slavný baseballový tým a ona si fakt chce odnést trofej v pohodě baseballového míčku... Ani by nespočítala, kolikrát se potkala s náhodnými lidmi na cizím místě, a je docela s podivem, že z toho vyvázla skoro vždy bez úhony. Skoro vždy, nikoliv však pokaždé. Tiché rány na duši, které se nezahojí, daň za nerozvážnost. Má ale život cenu, když neriskujeme?

Ještě jednou, povím ti příběh o dívce, jež by ráda věřila ráda v dobrotu lidí, ale sama ví, že i ona je špatná. O dívce, která by chtěla zachránit planetu, nebo udělat něco velkého, ale zatím musí zachraňovat především sama sebe. O dívce, která vypadá, že má motivaci, směr a cíl, jenže ona se spíš oddává náhodnému každodennímu sledu událostí, jen se nepřestává tvářit suverénně.

Ta dívka stává každé ráno se vštípenou setrvačností, směje se, tvoří a pracuje, chová se mile, posouvá své hranice, ale tam uvnitř je tolik rozbolavělá, zmatená, vyčerpaná a ztracená. Touží žít, ale zároveň se ptá, jaký to má smysl.

Povím. Tiše seď a poslouchej.

***

Okay, já nevím. Možná jsem měla radši vydat plánovaný článek o knihách, které si chci přečíst. Názory a připomínky do komentářů prosím.

Maddie

Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)