Další unavené ráno, mžouráš do mobilu, provádíš restart systému bezmyšlenkovitým sjížděním facebookové zdi. Tomu se říká nekonečno. V koupelně pod proudem teplém vody se ti do hlavy vloudí představa nebohého syrského sirotka, který si takovou horkou sprchu nemůže dovolit, a následně začneš uvažovat na všemi lidmi sužovanými suchem a nedostatkem vody. Za chvíli se cítíš natolik mizerně, že svoji ranní očistu utneš. Stejně to bylo zbytečné plýtvání. Když se konečně vymotáš z domu, tvoje kroky zamíří jistým směrem. Fakt, že si můžeš koupit "Medium skinny latte, take away" ve své oblíbené generické Costě ti dodá tolik vnitřní pohody, že jsi schopná přežít minimálně pár hodin.

Metro miluješ, protože je rychlé a fotogenické, a nenávidíš, protože je drahé a skoro vždy přecpané. Cítíš se jako hrdina, že jsi dokázala porušit fyzikální zákony hmoty a vmáčkout se do již plného vagónu. Při přestupu na jinou linku následuješ proud formálně oblečených lidí, kteří ti neodbytně připomínají procesí nemrtvých s celou škálou uštvaných, vyčerpaných až nešťastných výrazů. Pak si uvědomíš, že jsi vlastně ve byznysové čtvrti a všichni tito kravaťáci spěchají do svých 9-5 zaměstnání přežít další dlouhou směnu. V duchu se uklidníš, že ty přece studuješ umění.

Jelikož jsi už zase přišla do školy decetně pozdě a tudíž sis sedla dozadu, slyšíš chabou desetinu profesorova proslovu, který je privátní pouze pro první tři řady, navíc je pronášen v absolutně neuchopitelné melodii. Ptát se nehodláš, protože to by určitě znamenalo, že jsi naprostý idiot. Do konce dnešní lekce stihneš přidat dvě instagramové story, projet facebook od začátku do konce a zase zpět, zkontrolovat email, rozvést úvahu "Jak jsem se sem sakra dostala, všichni jsou oproti mě neuvěřitelně talentovaní!", propadnou hysterii, že tohle prostě nedáváš, dojít si na záchod, odepsat i těm, kterým nechceš, a zpanikařit, že domácí úkol je nad tvé síly.

Pak je konec lekce a ty se rozhodneš usadit se v knihovně a být produktivní. Tvoje upřímná snaha je narušovaná prostou existencí okolního světa, navíc jsou všichni tví přátelé najednou online a ty stejně netušíš, jak chápat zadání úkolu. Vzdáš to.

Další hodina pod zemí; když ses nevinně zeptala pracovníka Londýnského metra, jak přestoupit na druhou linku, ten o generaci starší trouba se tě pokoušel pozvat na kafe, což ti na náladě nepřidalo. Pak jsi musela třicet minut klusat domů v dešti, protože odmítáš na této relativně krátké vzdálenosti utratit další peníze za autobus. Být chudý student je především otravné.

Dorazíš akorát včas na večerní hlídání, aby Sarah a James mohli vyrazit ven. Je to víc než fér výpomoc, protože jim momentálně na pár týdnů okupuješ dům. Dočasně, než si najdeš bydlení, které si budeš moci dovolit platit. Při sledování televize s malými slečnami ti odumře polovina mozkových buněk, protože dnešní dětské show jsou vážně kýč. Následně se snažíš dívenky uspat čtením pohádky, načež ti ta šestiletá shovívavě sdělí, že sice moc ráda poslouchá tvůj hlas, ale upřímně ti vůbec nerozumí.

Když krasavice spí, ještě se snažíš něco udělat, ale výsledek není valný. Než usneš, stihneš znovu projet všechny sociální sítě, to činí dvě hodiny čistého času brouzdáním po internetu za dnešní den, hrůza. Taky si slíbíš, že zítra budeš super produktivní, že zavoláš všem, od nichž máš zmeškané hovory (ta představa tě ale děsí) a že musíš tomu klukovi z Tinderu nějak ohleduplně říct, že fakt ne. Už skoro spíš, když přijde vlna inspirace a ty se snažíš rychle zaznamenat svoje myšlenky. Pak už je fakt pozdě, takže ti je jasné, že budeš ráno opět unavená. Ale přežila jsi.