David Mitchell  se narodil 12. ledna 1969 v Southportu, Merseyside, Severozápadní Anglie.

Vystudoval anglickou a americkou literaturu na univerzitě v Kentu. Rok žil na Sicílii, potom osm roků v Hirošimě v Japonsku, kde vyučoval angličtinu. Současně žije v Irsku. V roce 2003 se dostal na prestižní seznam Nejlepších mladých britských autorů, který vyhlašuje literární časopis Granta.

Film: Na začátku mě trochu odrazovaly tři hodiny, ale bylo jasné, že se na Atlas stejně podívám. Nakonec jsem ho zkoukla na dvě části. Nebylo to sice příliš ideální, ale tři hodiny jsou fakt hodně. Film mě uchvátil. Ze začátku jsem se sice delší dobu orientovala v ději, protože se tam střídaly jednotlivé záběry z jiných dob, navíc titulky, o jakou dobu se jedná a kde se děj zrovna odehrává, byly v ruštině. Rusky se sice učím, ale nestihla jsem je rozluštit. Když však prominu tohle, líbil se mi ten dostatek akce, chvíle doslova nabité napětím, většinou svižný děj. A co je hlavní, strašně se mi líbily několikanásobné role herců, takže jeden herec hrál třeba až šest postav v různých dobách. Rozhodně skvělý nápad, který ukazoval na onu hlavní myšlenku , tedy že všechny postavy jsou ztělesněním jedné duše a příběhy na sebe částečně navazují a postavy jsou ovlivňovany událostmi minulými (i budoucími). 

Atlas mraků je jeden z nejlepších filmu, co jsem kdy shlédla, také kvůli tomu střídání časů a různorodosti prostředí. Ale se všechno sobě podobalo. Jenže vlastně jsem to tak úplně nepochopila, i když jsem se tak mohla tvářit. Stejně jsem Atlasu mraků zcela nerozumněla. Nepronikla jsem dostatečně hluboko... Co se mi ovšem na filmu líbilo více než na knize, je právě akce, kterou kniha místy opravdu postrádala. A Robert se Sixsmithem. U nich jsem brečela.

Kniha: Opět však musím podpořit tvrzení, že kniha je lepší než film. Zaprvé jsem to celé pochopila mnohem líp, protože podle mě ve filmu chybělo několik hodně zásadních pasáží, díky kterým mi pak celá kniha dávala mnohem větší smysl a já konečně mohla proniknout do té hlubší sféry. Líbily se mi i rozdílné styly, kterémi byly jednotlivé povídky psané - jednou deník, jednou dopisy, jednou jen otázky a odpovědi, ze kterých jsem se dozvídala děj... Jenže díky filmu jsem si zase mohla dopňovat své představy o postavách, o prostředích...

Pravda je, že jsem Atlas četla sice dlouho, ale o to větší otisk ve mě mohl zanechat, a ačkoliv začátek byl trochu nudnější, do knihy jsem se hodně začetla, každá strana mě bavila, stačilo jen se dostat na tu správnou náladu. Z knihy jsem sice nebyla tak poblázněná jako z Ten, kdo stojí v koutě, ale spíš jsem o ní hodně přemýšlela, vždy jsem si vzpoměla na nějakou část a tu zkoumala ze všech stran a hledala v ní nějaké skrytější poselství.

Na knize mě fascinovalo, že všechno z nějakého neznámého důvodu dávalo smysl, jakoby to tak mělo být od počátku věků. Vše bylo tak přirozené, zapadalo do děje, nic násilně vecpaného do knihy, žádné zbytečné protahování (možná trochu u deníku Adama Ewinga, ale to je nutno přičíst archaičnosti... existuje tohle slovo?) Také se mi líbilo propojení postav s postavami minulými - například Robert Frobisher objeví deník Adama Ewinga, Luisa Reyová si čte dopisy, které Robert psal svému příteli Sixsmithovi, ......, Kme Zachryho uctívá Somni jako bohyni...

Jednou větou shrnuto: 

Dynamický, plynulý a uhrančivý film, na který budete dlouho vzpomínat.

Trochu šíleným a tajuplným způsobem fascinující, krásná kniha, která v člověku rozhodně něco zanechá.

Obálka (ta růžovo-zelená, kterou jsem měla já)

Kniha

Film